Jen tak si sednout

Možná to znáte. Sednu si a dám si v klidu kávu. „Mamííí bobek“. Vracím se a teď už si jí v klidu vychutnám. Sedím, uvolňuji se, popíjím. Na zemi leží tepláčky. Tak je jen půjdu hodit do pračky, probíhá mi hlavou. Zvedám se a po cestě vidím něco, co můžu hodit do koše. Vždyť jsou to jen 3 kroky navíc. Když už jsem u koše, tak zametu drobečky. Jéé a omyju koš, už jsem se k tomu dlouho nedostala. „Mamííí mám žízeň“.  Tak ještě sklidím nádobí do myčky a otřu stůl. Tak a teď už si opravdu sednu. Sedím chvilku a zase vidím „něco“, co je potřeba udělat. Kolikrát si vezmu kávu a vypíjím ji v běhu.. samozřejmě studenou. Nebo zjistím, že už je večer a já si vlastně chtěla na chvíli sednout.

Zjistila jsem, že je pro mě přirozené být aktivní, zatím co odpočívat úplně neumím. A tak se to učím za pochodu. Ten, kdo mě většinou zastaví, je mé tělo. Když na něj zapomínám a nevnímám jak moc je unavené, dá mi to jasně najevo. Taková menší upozornění  vypadají tak, že začnu zakopávat, padají mi věci z ruky, říznu se, rozbíjím hrníčky. Další stupeň je  nějaká viróza, kašel, únava. Tady v té fázi už je únava taková, že prostě musím ležet. Učím se hledat rovnováhu, ale opravdu to není snadné. Je to trošku jako snažit se zastavit rozjetý vlak ruční brzdou. A tak trošku balancuji. Začínám vnímat, kdy je energie víc a mohu si nabrat víc věcí a kdy je méně. Někdy už dobře rozeznám, kdy jsem si toho nabrala hodně a to ve chvíli, kdy se cítím v presu (samozřejmě tlačím sama na sebe). To také začíná být mé tempo vražedné a padají mi věci z ruky. V tu chvíli se zastavím a něco uberu. Já se uvolním a mohu zase plynout dál. Jindy už ubírám při plánování kalendáře. A stejně zase někdy překročím tu tenkou linii..

Teď právě ležím v posteli. Jsem nastydlá a unavená. Nabrala jsem si toho zase víc, k tomu trocha stresu, cestování… Tělo potřebuje načerpat síly a já čas pro sebe. Mám pocit, že my maminky(nejen) na sebe občas zapomínáme. Stále se o někoho staráme ať o děti, manžela, nebo domácnost. Dáváme hodně ze sebe, ale vlastně málo přijímáme. Přijde mi, že tím víc péče a výživy potřebujeme. Pro mě je třeba přirozené pečovat o ostatní a ne už tolik o sebe. To se stále učím. Musím si to připomínat. Už jsi měla čas pro sebe? Co jsi pro sebe dnes udělala? Mými zdroji je třeba příroda, ticho, meditace, procházka, posezení u kávy, tanec, vana, namazání se olejem. Toto všechno mě vyživuje a dodává energii. Stačí na sebe pár dní zapomenout a objeví se únava. Při pravidelné péči o sebe, se cítím vyživenější a spokojenější.