Zodpovědnost a rodina

Spoustu lidí vnímá zodpovědnost jako zátěž, možná i nesvobodu. A ano může být zátěží, například ve chvíli, kdy ji přebíráme za ostatní. My ženy tak nějak přijímáme větší zodpovědnost už ve chvíli, kdy otěhotníme. Většinou tam začínají najíždět myšlenky a otázky, jak budeme věci dělat? Co porod, kojení, plenky? Kolem mužů to tak nějak prochází kolem a my je tím kolikrát ani nechceme zatěžovat. Spoustu věcí rozhodujeme a řešíme samy. Za mě, když jsem k tomu přizvala muže a řekla: “ já chci znát tvůj názor“. Nejprve mi řekl, že mě podpoří v mém názoru, ale to mi spíš přišlo jako, že to nechce řešit. A tak jsem mu řekla, že to opravdu potřebuji: „Ráda bych znala tvůj názor. Potřebuji cítit, že jsme v tom řešení oba“. Pak se teprve  začal o téma zajímat, něco si přečetl, pustil a řekl mi svůj názor a to byl přesně ten okamžik, kdy přišla úleva a pocit: nejsem v tom sama.

Další úrovní jsou děti. V nějaký okamžik si uvědomíme, že už by si mohly zvládnout utřít zadek samy. Tak jim předáme toaleťák a instrukce a čekáme co bude. Nejdřív se cukají, nechtějí další zodpovědnost. „Nejde to, neumím to“. A my občas nevydržíme a pomáháme znovu a znovu až nás to přestane bavit a řekneme dost. „To zvládneš“. Oni to zvládnou a pak z toho mají radost a jako by tím i trošku vyrostly. Pak zjistíme, že mohou i spoustu dalších věcí a s každým tímto zjištěním se nám ulevuje.

Muži jsou zase někdy naučení od maminek na full service a my ženy do tohoto zajetého modelu vplujeme v domnění, že je to tak správné. Ale po čase nám v tom není dobře. Také jsem se v tom docela dlouho hledala. Dělala jsem věci automaticky a byla ulítaná a unavená, než mi začalo docházet, kde mohu začít předávat zodpovědnost. „Zlato, víš, že máme i myčku (po půl roce, co jsme jí měli) a že do ní to nádobí můžeš rovnou dát?“ Úleva. Už to, že tu informaci k sobě pustil, slyšel mě a začal to dělat jinak, byla veliká úleva.

Vlastně jako největší výzvu vnímám dát lidem kolem sebe možnost, aby si převzali svou zodpovědnost. Já jsem třeba hodně rychlá a k dost věcem jsem je ani nepustila. Postupně se učím, že ty věci nemusí být podle mé představy, nemusí být dokonalé, může to i déle trvat, ale je to veliká úleva, když to všechno nesedí na mě..